Inspirace pro létání s dronem 13 minut čtení

Tomáš Zástěra ze SURVIVORa nejen o dronech: Čas na ostrově plyne úplně jinak

28 března 2022

Štěpán

„Jedinečná výzva o přežití je zde – jste na ni připraveni? Tropický ráj se pro skupinu soutěžících změní v noční můru, ve které budou muset bojovat nejen s nedostatkem jídla a pohodlí, ale hlavně mezi sebou. Pohádkovou výhru 2 500 000 korun ale může vyhrát pouze jeden. Kdo se stane vítězem?“ Tak vypadá oficiální představení dobrodružné reality show Survivor, která se, v rámci české produkce pod hlavičkou TV NOVA, aktuálně odehrává na ostrovech v Dominikánské republice. Proti sobě tu soutěží hned několik týmů, ale ve výsledku se pere každý sám za sebe!

Obsah článku

Rozhovor o dronech a úskalích soutěže SURVIVOR v Alexově YouTube studiu

Jeden z obecně oblíbených účastníků, který vydržel na ostrovech nemalých 34 dní, Tomáš Zástěra, je zpět v ČR. Náš drak Alex, velký fanda soutěže, nemohl nevyužít takové příležitosti, pozval si ho do DronPro studia. Vyzpovídal ho na téma soutěže jako takové a ptal se také na filmařskou techniku použitou při jejím natáčení. Nemalou roli zde totiž hrají drony a jiné dálkově ovládané kousky snímající dění na ostrovech z řady zajímavých úhlů.

Kompletní rozhovor najdete na YouTube DronPro

Kompletní rozhovor najdete na našem YouTube kanále. Pokud máte radši textovou formu, máme pro vás výtažek toho nejzajímavějšího, co v daném rozhovoru zaznělo.

Když jsme se dívali a stále díváme na soutěž Survivor, těžko jsme jako odborníci na drony mohli přehlédnout, nakolik často se zde využívají drony k natáčení mnoha záběrů. Sám sis toho jistě také všimnul. Pojďme začít třeba právě u otázky, kolik bylo na soutěži dronů, jak často a kde všude se objevovaly, co to bylo za modely a tak podobně? Hodně otázek na úvod, vím, ale zkusme to projít krok za krokem.

Máš pravdu, drony a kamery tam jsou vážně skutečně všude! Už když přijdeš na scénu do míst, kde jsou připravené různé parkury pro vyřazovací boje, tak tě zarazí pohled na asi 30 kamer, 4 jeřáby, které se tam všemožně vznáší, a další techniku. Do toho tam létají drony různě okolo i přímo nad tebou! Já sám to mnohdy s nadšením pozoroval, jelikož jsem před časem o koupi dronu také přemýšlel. Co se týká modelu, pak si myslím, že to byly stroje z řady Mavic Pro, co jsem si tak stihl všimnout.

Drony jako takové natáčely moderátory, soutěžní prostředí, ale i jednotlivé ostrovy, kde se často připravovaly různé ilustrační záběry. Vystupování z lodě, nastupování do lodě, odjezd, příjezd a tak podobně. Už jen na začátku soutěže jsme s drony strávili dobře desítky hodin.

Jak to vlastně bylo s piloty? Řešila to místní produkce, nebo to byli lidi z Česka?

Z toho, co jsem vypozoroval, šlo primárně o tureckou produkci, a tedy i turecké piloty.

Říkal jsi, že tam běžně létalo více dronů najednou? To znamená i více pilotů, kteří se musí dorozumívat a vzájemně komunikovat. Neměl si třeba někdy strach, když ti létaly nad hlavou? Nenapadlo tě, že by se mohly srazit, do něčeho nabourat a spadnout na tebe?

Upřímně nevím, zda někdy byly ve vzduchu skutečně dva drony najednou. Každopádně strojů i pilotů tam bylo hned několik. Strach jsem ale neměl. Bylo vidět, že s tím tihle kluci opravdu umí a vědí, co dělají, až jsem je za to obdivoval. Já vlastně přesně nevím, co dnešní technika umí, kolik je toho na pilotovi a co vše zvládá automatika. Celé to ale vypadalo dost profi!

To bychom měli drony, byly tam i jiné zajímavé stroje v tomto směru?

Jasně, bylo toho tam plno. Vedle klasických dronů třeba plovoucí kamery, takové menší katamarány s kamerou. A nad tím třeba ještě dron. Vedle toho tam jezdilo po pláži takové zajímavé rádiově ovládané autíčko, také s kamerou. Bylo to vážně pestré. Pro lidi, kteří mají rádi RC modely a vysílačky, to musel být úplný ráj. Mě osobně to dost bavilo, rád jsem se na všechny ty hračky díval a slevoval, co vše umí a kam všude se dostanou.

Měl jsi třeba možnost něco z toho vyzkoušet, podívat se blíž, zeptat se, nebo to bylo tabu?

Vůbec! Tohle bylo velké TABU! Nesměli jsme s nikým mluvit a oni nesměli mluvit s námi. V celém štábu jsme neměli žádnou kontaktní osobu, pouze moderátora z Čech, tím to haslo. Všechny rozhovory, které byly vidět v televizi, jsme vedli s tímto jediným člověkem. Rozhodně tak nebyla šance něco zkusit nebo se jen zeptat, jak to funguje.

Když už jsi zmiňoval, že tě drony historicky lákají a zajímají, jak to máš teď? Nemáš chuť pořídit si nějakého fešáka, se kterým by sis třeba okořenil svůj INSTA-život?

Mám i nemám. Měl jsem jedno takové období, kdy jsem si kupoval různé RC hračky, vrtulníky, auta, buginy atd. Pak jsem ale přišel na to, že mi tyhle věci dost často jen leží ve skříni a sedá na ně prach.

Případně vrtulníky jsem poměrně brzy rozstříkal, protože to fakt nebyla žádná sranda s nimi létat. Dnes je to s drony asi jiné, ale představa, že si člověk koupí dálkově ovládaný vrtulník a za chvíli s ním dokáže předvádět triky, jaké vídá na YouTube, to je vážně velká fantazie! Já každou chvíli kupoval nové listy, pak odešel motor… Furt něco!

A dnes to máš jak?

Líbí se mi to, ale po ničem podobném teď vysloveně neprahnu a jsem radši, když s tím létá někdo jiný, kdo to fakt umí. Ostatně nejsem typem sportovce, který by dron skutečně využil. Tahle technika se, dle mého, více hodí pro různé outdoorové sporty – lyže, kolo, motokros.

Jediné, co mě aktuálně napadá, je natáčení jízd na elektrické jednokolce, kterou rád používám. Ale ta teď také leží ve skříni kvůli mému pochroumanému koleni. Ale ono létat s dronem po městě, je to vůbec legální?

Jde to, ale legislativně snadné to zrovna není! Každopádně dnes jsme se sešli hlavně kvůli soutěži Survivor. Krom jiného jsem si na tebe připravil menší křížový výslech, tak schválně:

Mavic, nebo Phantom? Mavic!

Hovno, nebo žralok? Žralok!

Palmový list, nebo toaleťák? Toaleťák

Rýže, nebo kokos? Rýže!

Rýže, nebo maso? Rýže!

Xenka, nebo Shopoholička? Xenka!

Xenka, nebo Verča? Xenka!

Iva, nebo Adam? Adam!

Oranžová, nebo černá? Oranžová!

Svaly, nebo mozek? Mozek!

Instáč, nebo rádio? Rádio!

Zpět k povídání – šel bys do Survivoru znovu?

Teď jsi mě dostal! Co na to říct? Přijde mi, že to je trochu jako s porodem. Ženy také krátce po porodu neřeknou „Wow to si chci dát znovu!“ Jenže s časem ty špatné vzpomínky odezní, a proto jsou pak i další děti a další sourozenci. Aktuálně bych tedy řekl NE! Bylo to náročné, jsem zraněný a tak dále. V tuto chvíli ne, ale co bude za půl roku, za rok. Radši bych to asi moderoval, pokud by to bylo na pořadu dne.

Zajímavé srovnání Survivoru s porodem. Pojďme ale zpět k soutěži. Jak ses do této hry vlastně dostal?

Mě oslovila přímo TV Nova, protože cílem bylo postavit známé osobnosti proti běžným lidem, aby se ukázalo, kdo vyhraje, kdo bude lepší. Potom následovalo výběrové řízení, fyzické, zdravotní i psychologické testy. Hodně se to třídilo. Já měl to štěstí, že jsem byl vybrán a osloven. Chvíli jsem přemýšlel, jestli to vážně vezmu, jestli to dám ve 42 letech, ale pak jsem si řekl: „ANO, chlapče, buď YES man!“

Myslíš si, že osobnosti mají lepší startovní pozici než ti, kdo tam přišli jako zatím neznámí?

Nemyslím, spíš bych řekl, že to bude naopak. Takzvané „osobnosti“ jsou dopředu známé a lidi od nich už předem něco očekávají. Na účastníky ‚z lidu‘ si ale vytváří názor až přímo v soutěži podle toho, jak se zde projeví.

Ony se sympatie diváků zjevně mění i v průběhu hry, že? V tvém případě mi ale přišlo, že byl tvůj projev hodně pohodový a vyrovnaný po celou dobu, proto jsme tě titulovali jako největšího sympaťáka celé soutěže! Bylo to přirozené, nebo šlo o nějakou masku?

Hra ani přetvářka to rozhodně u mě nebyly. Podle mého to ani není možné. Nejde celou dobu udržet nějakou hru, naplánovat si, že budu veselej a zábavnej. Člověk takovej je, nebo není a hotovo. Myslím si, že hrát by se to dalo tak tři dny, víc ne. Už jen skutečnost, kolik je všude kamer a kde všude tě natáčí. Navíc je člověk někdy i o hladu, přirozeně mu kolísají nálady atd. Každopádně jestli to někdo dokáže hrát celou dobu, tak klobouk dolů!

Ostatně i Ondra Novotný říkal, že čtvrtý den v Survivoru je zlomový! Tehdy se z lidí stávají zvířata a už ti je vlastně všechno jedno, už jen bojuješ a přežíváš.

Takže je to vážně kombinace hladu a únavy, plus zjištění, že nevíš, jak dlouho to bude celé trvat? Proto je lepší být sám sebou?

Přesně tak! Je to celé dost vyhnané emocemi, před nimiž nikam neutečeš. V běžném životě člověk takovou zátěž obvykle nezažije. Jasně, i normálně máš nějaké špičky, ale tady se ráno vzbudíš unavený a hladový, jdeš na souboj, který třeba vyhraješ a jsi šťastný a zbytek dne si to užíváš. Jenže další ráno jsi zase úplně dole, protože tě čeká nový souboj, nová výzva. Je to zkrátka stále nahoru a dolů!

To je určitě pravda, ale když si uvědomíš, že jsi v Dominikánské republice, okolo pláže, písek, koupačka každý den. Neříkáš si třeba, jasně, jsem sice zavřený, ale jsem zavřený v ráji?

I tak by se na to dalo dívat, ale to jsou spíš jen takové chvilky. Přijde mi, že to je trochu podobné, jako když byli lidé zavření ve vězení v San Franciscu – Alcatraz. Tam to na jedné straně také může být hezké, hezký výhled na pobřeží, Golden Gate Bridge, atd. Ale neřekl bych, že tamní vězni byly z toho místa nadšení!

Trochu drsné přirovnání. Alcatraz byl vězením na desítky let, oproti tomu vy jste věděli, že za pár měsíců vám to skončí. Nebo jak to je? Máš tam nějaký bližší časový výhled, co a kdy se bude dít?

Přesný konec nikdo nezná. Tušíš jen, že to může být něco v rozmezí 2,5 až 3,5 měsíce, ale jen tušíš. Čas tam ale ubíhá jinak. Jeden den na ostrově v Survivoru je jako 3 až 4 dny v běžném životě! Neustále se tam něco děje! Týden tam je pak strašně dlouhý. To máš sedm soubojů, kmenové rady, vyřazování…

Podařilo se ti třeba utvořit si nějaký určitý řád dne, osobní rituály, aby ses měl čeho chytit a dobil si baterky?

Spíš ne, protože neznáš pevný čas ničeho. Nevíš, kdy bude souboj a jiné věci, proto je skoro nemožné zformovat si denní rituály. Jeden z mála rituálů, co jsem si tam zvládl zažít, bylo, že jsem šel ráno k moři a zhruba 15 minut seděl, sledoval vlny, přemýšlel nad tím, co se asi děje doma… Pak jsem se ale musel zvednout a jít zase zpět do hry, aby mě to nesemlelo!

Když zmiňuješ ranní rituály, jak se třeba řešila toaleta? Nějaké vyhrabané místečko v písku, nebo něco jiného?

Každý měl asi svoje místečko, ideálně co nejdále od místa, kde jsme spali. Najít něco vhodného a dostat se dál od tábořiště nebylo, třeba kvůli vegetaci, často vůbec snadné. Každopádně člověk si musel pomoct přírodními materiály a pak se třeba ještě opláchnout v moři, takže to šlo.

Určitě fajn bylo i to, že jste fungovali jako ucelená parta, nebo tak to alespoň působilo na nás diváky. Občas jste se ale museli přesouvat na jiná místa, jiné ostrovy atd. Bylo to spíš příjemné osvěžení, nebo naopak další zátěž?

Pro mě osobně byl původní ostrov asi nejlepší. Měl jsem tam kámoše, vybudovali jsme si vlastní přístřešek a dali tomu dost energie. Už po pár dnech jsme tomu místu začali říkat domov. Třeba při návratu ze soubojů se jelo „domů“! Podobné to bylo i s lidmi, zejména když jsme vyhrávali, a to se nám na začátku dařilo.

Když ale došlo na střídání míst a lidí, tak to pro mě byl fakt velký stres. Najednou tě vytrhnou z tvého „domova“, z místa, které sis vybudoval a na které sis zvyknul a jdeš do úplně jiného prostředí. Naše původní Mao bylo slunečné, hezké, vlídné s krásnou pláží… Další ostrov byl o dost jiný a rozhodně mi to tam tolik nesedlo.

Do toho jsi najednou byl i mezi jinými lidmi, což ti také nepřidá. Bylo to fakt těžký. Přirovnával jsem to k tomu, jako by člověk byl jeden den Sparťan a druhý den měl být Slávista. Pro některé to promíchání bylo přínosné, protože na jiných ostrovech třeba neměli tak dobrou partu jako my, nás to ale stálo hodně sil.

Srovnáváš to s fotbalem a se změnou dresu, ale stále je to jedna a ta samá láska ke sportu, nebo se pletu?

Ve fotbale to tak možná chodí, tam hráči běžně přestupují mezi teamy, ale o tom se dopředu jedná a dlouho se to řeší. Tady se tě nikdo neptal a když někdo remcal, tak jen řekli „Tohle je survivor!“ Ostatně tohle byla univerzální odpověď na vše! Tobě pak nezbyde nic jiného, než se přizpůsobit, alespoň pokud chceš pokračovat dál.

Kdo se třeba nejlépe přizpůsoboval, komu to nedělalo problémy?

Nejlépe to podle mě nesli lidé jako Tomáš a Xenie. Xenie se třeba těšila, že jí na ostrov přijde Tomáš, že bude mít v partě někoho mladšího. Jí je 22, mně 42, to už je dost rozdíl. Naopak třeba já, Chilli a Veronika jsme byli hodně fixování na původní Mao a přesun jinam nás dost rozhodil.

Naznačil si, že už jen na základě věku si mohou lidi spíš sednout, nebo naopak, nebo to bylo více o konkrétních lidech?

Když je člověk starší, tak je holt méně pružný jak psychicky, tak i fyzicky, to není nic nezvyklého. Ale hodně záleží i na povaze, protože někdo je pružný celý život a neustále někde cestuje, jiný se brzy usadí a má rád svůj klid. Já jsem spíš člověk, který je fixovaný na určité místo, proto mě štvalo, když jsem musel z původního ostrova pryč.

Když jsi mluvil o povaze, o dobrodružné povaze, u koho jsi něco podobného viděl jako nejsilnější stránku?

Myslím, že hodně dobrodružná je třeba Johy, to je velká bojovnice! Pro ni byl také dost těžký přechod k nám na Mao, kde si své místo musela těžce vybojovat, ale porvala se s tím a za to jí patří můj respekt. Myslím si, že má velkou šanci to v této soutěži dotáhnout dost daleko.

Mám to chápat tak, že je lepší být neohrožený bojovník, než to brát vše v klidu a meditačně?

Řekl bych, že je důležité být bojovník, hráč a být hodně přizpůsobivý. To je asi nejlepší cesta k vítězství. Obecná taktika pro Survivor se dá shrnou do hesel „Přežít, přehrát a přelstít.“ Přežít znamená zajistit kmen. Přehrát znamená vyhrávat souboje. Přelstít znamená umět s ostatními hráči dobře vycházet, nebo se umět zbavit těch nejslabších, či naopak ve správnou chvíli těch nejsilnějších. Jenže jedno je teorie a pak je tady tvrdá realita. Už jen původní americký Survivor trvá 39 dní, tady nevíš! Já třeba odešel v den 34 a zároveň si říkám, jak by to asi vypadalo později, jak bych to zvládal zůstat tam déle?

Dá se v této soutěži dostat do stavu, řekněme „osvícení“? Do pozice, kdy se smíříš s minimem jídla, nic moc tě netrápí a jen tak vším proplouváš?

Myslím, že to jde, ale není to až tak osvícené a budhistické. Já se třeba předem díval na různé válečné filmy, abych se připravil na pocit, že jdu jakoby do války. Snad i díky tomu se mi stávalo, že při cestách na souboje jsem se cítil jak ti vojáci ve filmech, kdy jim je najednou vše skoro jedno. Změní se ti stav mysli a ty to bereš tak, jak to je, nebojuješ s tím.

Takže se z tebe de facto stává válečník. Jak to ale vychází, když pak musíš fungovat vedle někoho s kým jsi předtím bojoval? Dá se režim válečníka zapnout a vypnout, vyměnit za kamaráda?

Válečník jsi hlavně při souboji. Nebo jinak. Když se postavíš na start parkuru, tak chceš jednoduše vyhrát, jedno proti komu. Člověk by si někdy třeba mohl říct, že určitý souboj vypustí, nebude ho tolik hrotit, ale to se většinou nedá. Už proto, kolik očí a kamer tě sleduje. Prostě do toho jdeš pokaždé naplno.

Trochu jiné jsem to měl snad jen s Danielem, kterého jsem neporazil ani jednou! Měl jsem v hlavě možná podvědomý pocit, že ho ani porazit nechci. Že je to můj kámoš! Hlava mě nepustila a já ho nedal ani jednou!

A jak to celé vnímáš teď?

V tuhle chvíli mám pocit, že už je to za mnou, že je to minulost, což také je. On je to vlastně slušný šok vrátit se do běžné reality. Jak říkala kolegyně Zorka „Ten pravý Survivor tě čeká až po návratu domů!“ A je to pravda. Teď je o mě velký zájem, což mě samozřejmě těší, ale už je to jiné.

Najednou člověk řeší věci, jako že ho začnou bolet záda po pár nocích na normální měkké posteli. Úlet! On je vlastně velký rozdíl v tom, že tam je to sice náročné, ale stále je to jen hra. Člověka to sice značně pohltí, ale když je nejhůř, tak si řekneš „Klid, je to jen hra“ a víš, že jeden den tohle divadlo skončí. Jenže realita všedních dní nikam neuteče.

Když to vezmeš s odstupem, na ostrovech se řešily vlastně jen základní věci – jídlo, místo na spaní, souboje, vztahy, nic moc dalšího. Vyčistil sis díky tomu hlavu?

Rozhodně ano. Já si tam vyčistil hlavu dokonale. Už jen mobilní telefony pryč, nástroj, který nás jinak neustále vytěžuje. Tam člověk může být dost dlouho jen sám se sebou, jenom existovat. To normálně skoro nemáš šanci zažít. Na ostrovech lidi vůbec neví, co se tady děje, neví, že je válka! To je vlastně dost hrozné a návrat do reality pro ně bude o to náročnější. Ale tam to prostě neřešíš a je ti lépe.

Nemáš teď vlastně chuť zařídit si něco podobného? Svého osobního Survivora? Vypadnout, odstřihnout se?

Já dost často jezdím na chalupu, což sice není žádný Survivor, ale také je to slušná změna. Mám tam sice běžné vybavení, vodu a elektřinu, ale snažím se odložit telefon, vychutnat si práci se dřevem v mojí dílně, odpojit se. To mě dostává do jiného módu. Máme tam také dětský tábor, pro který stavíme chatky a tak podobně. Takže drobná dobrodružství a úniky si snažím zařídit i v běžném životě.

Pokud bys měl doporučit někoho, na koho bychom si měli vsadit, že to dotáhne až do konce, kdo by to byl?

Rozhodně to bude žena, alespoň myslím. Člověk, komu bych to hodně přál, je Johy, už jen proto, že si prošla mnoha úskalími v této hře a vše zvládla se ctí. Za mě má rozhodně velkou šanci vyhrát.

Budu-li mluvit za nás nadšence, kteří si říkají, že by do toho šli taky… Máš nějaký tip, jak se na takovou soutěž připravit? Myslíš, že bude další série?

Já rozhodně věřím a doufám, že tato soutěž bude mít další pokračování. Pokud vím, tak už pro toto kolo měly zájem tisíce lidí, proto se jejich řady musí dost selektovat. Důležitá tedy bude asi fyzická příprava, jelikož tam jsou při vstupu různé fyzické testy, ale i psychologické.

Slyšel jsem, že s sebou na ostrov si člověk může vzít jen jednu osobní věc. Co bys mi doporučil, jestli je to vůbec pravda?

Ne ne, to pravda není. Něco podobného se řešilo u jiných podobných soutěží, ale tady si člověk nic brát nemohl. I když třeba Xenie tam měla svůj polštářek ve tvaru sovy, tak nevím, jak přesně to bylo? Já tam neměl nic, ona ho možná našla někde na pláži, netuším.

OK, takže jedině se vyzbrojit fyzickou a psychickou kondicí, být připravený na všechno, být dobrodruh?

Přesně, jediná věc, co si můžeš vzít s sebou je tvoje osoba a osobnost a doufat, že to je vhodný nástroj pro přežití.

Tomáši díky za rozhovor, přejeme brzké uzdravení a někdy snad zase na viděnou.

Letu zdar,

#DronPro Štěpán 

Pomohl vám tento článek?

Počet hvězdiček: 0/5

Líbí se vám článek? Sdílejte jej s přáteli

S drony se seznámil před více jak 8 lety, kdy si pořídil první čínské hračky bez pokročilých systémů ovládání a snažil se s nimi sbírat své první letecké záběry s provizorně připevněnou kamerou. Pozdější zkušenost s moderními drony od DJI proto s oblibou popisuje jako přesednutí ze Škody 120 do nejnovějších aut prošpikovaných všemožnými jízdními asistenty.

Doprava zdarma při nákupu nad 10 000 Kč

Všechny produkty testujeme popisky jsou z naší dílny

Školení zdarma (nově i on-line) u vybraných produktů

Poradíme s výběrem protože s drony létáme každý den