Matouš Vinš: Vždy to bylo o tom, skočit po hlavě do něčeho, co netuším, jak dopadne

Matouši, stojíš za řadou projektů, skrze které pomáháš lidem najít si svou cestu životem. Jak jsi našel tu svou?

Celé to začalo tím, že jsem se narodil. Měl jsem velké štěstí na rodiče a prostředí, ve kterém jsem vyrůstal. Měli jsme kolem sebe mnoho umělců, intelektuálů a vysokoškolských učitelů. Hned jako malý jsem pochopil, že abych byl v životě spokojený, můžu dělat spoustu jiných věcí, než to, co se označuje za „úspěšnou kariéru”. Nemusím být zrovna zubař nebo právník. Za tím jsem si šel.

V 10 letech jsem dostal první foťák a když mi bylo 15, přišly první zakázky. To byl první krok k tomu, vydělávat si sám a tvořit vlastní projekty. Vždy to bylo o tom, skočit po hlavě do něčeho nového. I když jsem vůbec nevěděl, jak to dopadne. Ono to totiž vždycky nějak dopadne. Jedině tak zjistím, jestli je to pro mě správná cesta, nebo mám raději hledat jinou.

Samozřejmě v tom hraje svoji roli i cestování a s tím spojené poznávání lidí z různých zapadlých koutů společnosti. Lidí, které běžně doma nemáme moc šanci potkat. Ať už jsou na vrcholu společnosti, pokud se bavíme o penězích a bohatství, nebo naopak vůbec nic nemají, a přesto jsou šťastní. Je to hrozně fajn zažít. Člověk si díky tomu uvědomí, že právě to bohatství není něco, na čem závisí jeho životní štěstí a spokojenost.

Jaká byla tvoje úplně první cesta?

První moje velká cesta byla do Skotska. Chvíli jsme tam s kamarádem hráli na ulicích a pak jsem se vydal objevovat Skotsko stopem. Dostal jsem se na nádherná místa, úplně jako z jiného světa. Třeba Orkneje. Člověk by ani neřekl, že něco takového v Evropě máme. Cestoval jsem skoro bez peněz a vůbec nic jsem nepotřeboval, což bylo krásný. Díky tomu jsem si uvědomil, že můžu cestovat mnohem víc.

Nazýváš se profesionálním bezdomovcem. Co si pod tím máme představit?

Teď už bych to řekl v minulém čase, protože současná situace trochu urychlila usazování. Už delší dobu jsem věděl, že bych rád měl místo, kam se můžu vracet. Teď už tedy nejsem profesionální bezdomovec, jsem zabydlený v krásném bytě v Tišnově u Brna.

Těch 7 let na cestách jsem ale neměl místo, kde bych trvale bydlel. Většinu svých věcí jsem si dokázal zabalit do batohu a průměrně každé 2 měsíce jsem se někam přesouval. Když jsem byl v Česku, využíval jsem toho, že většina mých kamarádů jsou také cestovatelé. Když někam jeli, rád jsem za ně v jejich bytě platil nájem.

Bylo to krásně svobodný. Na jednu stranu mi teď chybí možnost se kdykoliv sebrat a někam odjet. Má to ale i své nevýhody – doma si to člověk přece jen může udělat takové, jaké chce, a mít tam věci a nábytek, které se do batohu nevejdou.

Co bys poradil začínajícímu cestovateli?

Nerad něco radím, protože každý si chce z cesty odvézt něco jiného. Snad bych řekl jen to, že pokud už cestovat, tak skutečně cestovat a být přítomen. Netrávit většinu času na telefonu posíláním zpráv a fotek kamarádům. Člověk se tak snadno ochudí o to, co se zrovna děje kolem. Z mé zkušenosti se to nejlepší vždy stane úplnou náhodou v momentě, kdy vůbec nevím, kam jdu, kde jsem a co se bude dít. Přijedu třeba do maličkého zapadlého městečka v horách a úplně náhodně v restauraci potkám naprosto skvělého člověka. Vezme mě mezi místní a ukáže mi místa, na která bych se normálně nepodíval. Kdybych v té restauraci seděl a koukal do telefonu, asi se nikdy nedáme do řeči. To je asi taková nejdůležitější rada. Být tady a teď. A to se netýká jenom cestování.

Co tě dělá šťastným kromě tvých projektů a cestování?

Nejvíc mě dělají šťastným lidi kolem mě. Ať už je to má nastávající žena, kamarádi, rodina, nebo účastníci X-Challenge akcí. Krásný je, když mi třeba někdo napíše, že poslouchá Podcast Travel Bible a díky tomu někam vyrazil. To je věc, kvůli které to dělám a díky které cítím, že to má smysl. Jinak mě dělá šťastným tvoření čehokoliv. Ať už jsou to fotky, články, video, nebo třeba jídlo, které pro někoho uvařím.

Kromě toho všeho i fotíš a natáčíš dronem. Jaký dron máš?

Máme společného Travel Bible drona DJI Mavic Air první generace. Plánoval jsem si koupit DJI Mavic Air 2, ale jelikož teď nejde nikam cestovat, odložil jsem to a počkám, s čím novým DJI přijde. Uvidím, jak dlouho budu odolávat FPV :-)

Jak ses dron učil ovládat a co bys poradil ostatním?

Dron jsem se učil ovládat sám, přijde mi to celkem intuitivní. Než jsem šel lítat, tak jsem si samozřejmě zjistil základní pravidla a tipy, co dělat a co nikoliv. Při učení mi pak přijde hodně zásadní koukat na svoje videa – zjišťovat, co jste udělali správě a co ne. Pokud chce člověk udělat například plynulý oblet budovy, je potřeba trénink.

Drony jsou dneska hodně dostupné, spousta lidí si je kupuje jako hračku. Mnozí bohužel absolutně kašlou na základní pravidla a zdravý rozum. Vidím to nejen na cestách a hodně mě to mrzí. Bojím se, že právě kvůli takovým lidem se budou dál zpřísňovat pravidla létání, protože není jiný způsob, jak lidi donutit lítat bezpečně. Bohužel kvůli tomu pak odpadne spousta krásných možností záběrů nebo fotek pro člověka, který nad tím přemýšlí a poctivě dodržuje pravidla.

Kde všude jsi s dronem natáčel?

Na poslední velké cestě jsem byl v Keni, kam se s drony bohužel vůbec nesmí. Předtím jsem měl dron ve Skotsku. Když zrovna nefoukal šílený vítr, tak se mi tam létalo hodně dobře. Točil jsem s ním také v Portugalsku, kde se mi povedlo zachytit obří vlny po šílené bouřce v Atlantiku. Hodně jsem se o dron bál, ale dobře to dopadlo. Jsou z toho super záběry, jak obrovské vlny naráží na krásné portugalské útesy. 

Podělíš se s námi o ně?

Huge waves in Sagres, Portugal from Matous Vins on Vimeo.

Jak jsi spokojený s životem v Česku?

Pořád říkám, že v Česku a okolních zemích je život jeden z nejlepších na světě a rozhodně bych neměnil. Nemáme tu žádná zemětřesení, hurikány, tornáda, sopky, nestřílí se tu na ulici. Když nepočítám covid, nejsou tu ani žádné strašné nemoci. Když člověk přiletí do rovníkových oblastí, tak si najednou uvědomí, že ty nemoci kolem něj jsou. Pravděpodobnost, že tam člověk dostane malárii, je celkem vysoká, a nezbývá nic jiného, než se s tím smířit. U nás nic takového není. Máme úžasnou životní úroveň. A pitnou vodu, která nám teče přímo z kohoutku! Když pak otočím druhým kohoutkem, tak nám teče teplá voda. To je přece hustý! Třetina, možná polovina světa, tohle nemá.

Jediné místo, kde jsem se cítil možná ještě lépe, je Melbourne v Austrálii. Ale přesto bych tam asi bydlet nešel, má to i dost nevýhod. Třeba 44 stupňů ve stínu na Vánoce nebo vzdálenost 22 hodin letadlem z Prahy od rodiny a přátel.

👋✈ #LetuZdar

Bára