Létající auta (eVTOL) už pomalu klepou na dveře! Kterými drony pro přepravu lidské posádky se už dnes můžete proletět?
8 minut čtení
Drony osazené nejčastěji čtveřicí vrtulí jsou dnes vnímané jako něco
zcela běžného. Lidé si je pořizují pro zábavu, pro práci i pro různé
tvůrčí činnosti. Jeden by si myslel, že přenést tento koncept do
většího měřítka, aby byly drony schopné přepravovat lidi, nemůže být
až tak těžké. Jenže realita není zdaleka tak růžová!
Létající taxíky jako v Pátém elementu?
Přestože se nám nad hlavou zatím neprohání létající taxíky, jako ve slavném sci-fi filmu Pátý element, každý, kdo jen trochu zapátrá, najde nepřebernou škálu nápadů, řešení i slibně vypadajících konceptů, nebo už skoro hotových produktů mířících právě tímto směrem.
Pojďme si ale pro jistotu na úvod představit pár základních pojmů – tedy jak a proč se těmto opakovaně slibovaným dopravním prostředkům budoucnosti říká? Nejčastěji se setkáme s dvojicí pojmů. Tím méně přesným je „létající auto“ nebo „létající taxi“. Tyto pojmy nejsou „úplně mimo“, ale nejsou ani příliš přesné. Létající auta totiž již existují, třeba slovenský Aeromobil, který nabízí už 4. generaci svého unikátního dopravního prostředku.
Aeromobil AM4
Když letadlo ani vrtulník nestačí
Jenže tady jsme ve zcela jiné kategorii. Aeromobil je kombinací auta a letadla s křídly, navíc se spalovacím motorem (alespoň zatím). Slovenský Aeromobil má sice výtečný dolet (až 1000 km), vyžaduje ale dostatečně dlouhou a prostornou startovací a přistávací ranvej.
Pokud naopak zaostříme na stroje označované zkratkou eVTOL, dostáváme se do oblasti, kde se využívají znalosti a technologie z „našich malých dronů“ a přenáší se mezi drony přepravují lidi. Případně mezi drony, s nimiž se lidé baví, nebo na nich závodí!
Co znamená eVTOL a PAV?
Zkratka eVTOL znamená „electric Vertical Take-Off and Landing“, tedy elektrikou poháněný letoun s kolmým startem a přistáním. Jiný pojem, na který lze v tomto oboru narazit je PAV – Personal Aerial Vehicle (Osobní létající dopravní prostředek).
Nejednoho čtenáře jistě napadne otázka, proč se tak moc trápit se stroji kategorie eVTOL, když máme malá sportovní letadla či různé kompaktní vrtulníky? Důvodů je celá řada. Letadla nechme stranou, jelikož jejich základní omezení je stejné jako u Aeromobilu, a podívejme se především na vrtulníky, protože nám jde hlavně o kolmý start a přistání.
O vrtulnících se také jeden čas uvažovalo jako o osobním dopravním prostředku budoucnosti (POV). Klasické vrtulníky jsou ale poměrně hlučné, v drtivé většině využívají spalovací motor, k jejich ovládání potřebujete dostatečně schopného a proškoleného pilota. A tak by se dalo ještě chvíli pokračovat.
Kde končí konvenční „letadla“ a začíná eVTOL?
Když už jsme si probrali klasické létající dopravní prostředky, je na čase si říct, co je tak lákavé na strojích kategorie eVTOL, že se jejich vývojem nyní seriózně zabývá více jak stovka společností po celém světě? Hodně se vlastně hraje na využití nejnovějších technologií z jiných oblastí osobní dopravy jakož i na rozmach elektroniky samotné.
Svým způsobem svatým grálem pro vývojáře „létajících aut“ (eVTOL) jsou bezemisní stroje, poháněné elektřinou, alternativně vodíkem, s minimální hlučností, dostatečnou cestovní rychlostí a potřebným doletem, které naplno využívají pokroků ve vývoji autonomního řízení a umělé inteligence obecně.
Zkrátka a dobře, létající taxi, které po objednání přistane před vaším domem či kanceláří a během chvilky vás, v maximálním klidu, pohodlí a bez stresu z ucpaných komunikací, samočinně dopraví na místo určení.
XPENG X2 – autonomní létající taxi na cestě k sériové výrobě
eVTOL jako taxi, hračka, nebo závoďák?
Stroje kategorie eVTOL ale nemusí ani zdaleka plnit jen roli strojově chladného dopravního prostředku pro pouhý přesun z bodu A do bodu B. Tento obor se, vedle zřejmých komerčních snah, postupně rozvětvuje, jako se rozvětvuje využití klasických dronů na různé směry a podobory.
Jedním z nich je onen tichý, ekologický a automatizovaný dopravní prostředek.
Druhou cestou může být také osobní dopravní prostředek, který je ale více než robotizovanému taxi podobný zábavě spojené s jízdou na motorce. Jednoduše vznikají létající motorky, lze-li to tak říct, nebo různá zábavná sportovní létající autíčka, které vás mohou primárně dopravit z domova do práce. Ona cesta ale může být zábavná a vzrušující stejně jako jízda na motorce v porovnání s jízdou veřejnými dopravními prostředky.
Třetí příbuznou odnoží jsou závodní drony. Nebyli bychom asi lidé, pokud bychom neuchopili zcela nové, teprve se rodící odvětví a nezačali se v něm hned porovnávat, soutěžit a závodit. Jedna ze společností, která staví vlastní eVTOL stroje, se přitom zabývá právě tím. Žádný nudný transport, ale závody na úrovni automobilového F1, obvykle jen pár metrů nad zemí, které slibují podobné, ne-li ještě větší napětí a adrenalin jako klasické pozemní formule.
Závody létajících aut: AIRSPEEDER: EXA Series
Zpět na zem, aneb praktický vývoj eVTOL
Výše jsme si představili a popsali 3 rozličné cesty, kterými se eVTOL výtvory navržené pro lidskou posádku mohou ubírat. Ano, možností jejich využití bude jednou jistě víc, přitom ale vývoj všech 3 potenciálních odvětví eVTOLů vlastně směřuje shodně k jednomu cíli: Prozkoumat a v praxi prověřit možnosti strojů této kategorie a posouvat je krok za krokem dál, aby se dosáhlo požadované spolehlivosti, efektivity, výdrže a praktického využití.
Když si totiž přehrajete prezentace kupříkladu závodního dronu ALAUDA, zjistíte, že hlavním cílem jeho vývojářů je očekávatelně postavit dokonalý závodní stroj, což dělají hlavně z vášně a zápalu pro věc. Zároveň si ale uvědomují, že stejně jako řada technologií a konstrukcí ze závodních okruhů pomohla a stále pomáhá vylepšovat konvenční silniční auta, může jejich snažení na poli závodním znamenat nejeden posun v běžné osobní dopravě budoucích eVTOL taxíků a podobných létajících strojů.
Airspeeder – World’s First Flying Electric Race Car
Praktické příklady eVTOL strojů
Jetson ONE
Jak se některé týmy, party či společnosti od začátku soustředí na „seriózní“ dopravní prostředky budoucnosti, nejednou s autonomním řízením, najdou se i jiné, které staví vlastní eVTOL jako formu nevšedního a zábavného prostředku pro osobní dopravu do práce, do školy či kamkoliv jinam.
Jedním z nejznámějších je v tomto směru Jetson ONE, který je svým způsobem létající motokárou. Zhmotněný sen nejednoho nadšence milujícího nejen drony a létání, ale i zábavné „hračky pro velké kluky“ obecně.
Jetson ONE má za sebou už poměrně dlouhý vývoj a několik generačních stupňů, díky čemuž si dnes můžete vlastní Jetson ONE rovnou objednat. Sériová výroba ale ještě nezačala…
Společnost ALAUDA je tím, kdo se snaží posunout stroje kategorie eVTOL na úroveň závodních speciálů, k čemuž slouží jejich poslední výtvor s výmluvným označením Mk.3. Tedy 3. generace „létajícího závodního auta“. Na spadnutí je přitom další verze Mk.4 s řadou vylepšení na úrovni aerodynamiky i letových vlastností.
Společnost ALAUDA je zároveň iniciátorem a organizátorem postupně se rodící závodní série Airspeeder, která by se měla jednou stát vzdušnou obdobou silniční Formule 1.
OPENER Blackfly
Třetí praktickou ukázkou zajímavého osobního létajícího dopravního prostředku (PAV) je produkt společnosti OPENER nesoucí označení Blackfly. Jde vlastně o další z mnoha létajících osobních dronů, který má už jen pár krůčků k plnohodnotné produkci a prodeji.
V nabídce by měl být třeba i zajímavý komplexní balíček zahrnující samotný eVTOL s dokem a solárními panely pro nabíjení. Vše ve formě přívěsu, který můžete jednoduše zaháknout za vaše auto a dovést si jej třeba na chalupu.
Opener Blackfly je přitom značně unikátní už svým vzhledem a konstrukcí vycházející z principu křídel z rodiny VTOL. Startuje a přistává kolmo, ve vzduchu se překlápí a využívá dvojici křídel a celkem 8 rotorů pro efektivní a rychlý pohyb vpřed.
OPENER BlackFly – údaje a zajímavosti
Více jak 5 000 letů a 36 000 nalétaných mil.
Jednomístný dopravní prostředek.
Dolet řádově 20 mil (cca 32 km).
Automatické funkce pro start a přistání s GPS stabilizací.
Cestovní rychlost: 60 mil/h (cca 100 km/h, omezení pro USA).
Spadá pod otevřenou licenci: Part 103 Ultralight (USA – více na org).
Když si dnes prolistujete současná motoristická média, snadno nabudete dojmu, že nějaký svůj nápad na vlastní elektrické auto má dnes chuť realizovat kde kdo. Že to na silnicích brzy nebude jen Škoda, VW, Mercedes, Tesla a další zaběhnuté velké značky, ale i mnoho dalších menších výrobců. Dost možná v čele se všemožnými asijskými dravými draky, jejichž jména dnes ani nedokážeme vyslovit. Na to je zkrátka potřeba se připravit.
Podobná situace dost možná nastane i v kategorii eVTOL. Ano, slyšeli jsme nejednou o pokusech a plánech evropského Airbusu na stavbu jejich vlastního eVTOLu (fakticky existuje více konceptů), ale to je vlastně jen taková kapka v oceánu. V oceánu značek a týmů z celého světa, které mají někdy úžasné, jindy dost prapodivné nápady. Celá řada z nich už ale disponuje funkčními prototypy, mnoho strojů už skutečně létá, případně se vyvíjejí další a další generace.
Řada vývojářů jde ve svém snažení hodně daleko, nebo hodně hluboko a začínají třeba už jen optimalizací tvaru samotných vrtulí, aby se dosáhlo maximální efektivity a minimální hlučnosti. A to jsou „jen“ vrtule!
CityAirbus NextGen
Co brzdí rozvoj eVTOL?
Zatím to může vyznívat, že jsou osobní létající dopravní prostředky (PAV) typu eVTOL pohádkovou cestou, která se již brzy stane realitou. Je možné, že tomu tak skutečně bude – stále je zde ale vícero omezení. Tím nejpalčivějším je zdroj energie, tedy velikost a hmotnost baterií a s tím úzce související délka letu. Víme sami moc dobře, že naše klasické „ruční drony“ vydrží ve vzduchu, v ideálním případě, kolem půl hodiny. Výkonné závodní FPV drony počítají délku letu na jednotlivé minuty!
Nejinak je tomu u strojů eVTOL. Jako příklad za všechny můžeme uvést nedávno představený kousek XPENG X2, což by měl být autonomní létající taxík pro 2 osoby, jehož reálná produkce by mohla začít v roce 2024. Až do tohoto bodu to zní jako pohádka, realitou ale zůstává, že bezpečná doba letu tohoto stroje je 35 minut.
Oněch 35 minut by vlastně mohlo plně stačit na cestu do práce a podobně, jenže co potom? Pokud to bude váš osobní dopravní prostředek, pak to asi nevadí. Necháte se odvést do kanceláře, váš eVTOL se zatím nabije a odpoledne vás zase hodí domů nebo třeba na golfové hřiště. Pokud by ale podobné stroje měly fungovat jako určitá část systému veřejné dopravy, bude jejich letový čas značně limitující. I takové věci se dají řešit třeba systémem výměnných baterií v předem připravených přepravních uzlech, ale…
Bližší obhlídka létajícího taxíku XPeng X2
Až padne poslední bariéra!
Konceptů, nápadů a konstrukcí v oblasti eVTOL je dnes skoro nepočítaně a každou chvíli se objevují další a další. Mnoho z nich je dnes skutečně funkčních a čekají je vlastně jen poslední závěrečné krůčky k dosažení reálného produkčního statusu. Přitom se ale stále zdá, že nám tady něco uniká.
Jednak bude potřeba pro nové kategorie létajících dopravních prostředků připravit nezbytnou legislativu, aby bylo jasné, kdo s nimi létat může či nemůže, případně zda lze svěřit životy lidí do rukou umělé inteligence a autonomních letových systémů. Největším nepřítelem přesto stále zůstává způsob, jak uchovávat a přepravovat elektrickou energii!
Nejen stroje z kategorie eVTOL, ale i jejich pozemní příbuzní (elektrická auta či motorky) už řadu let čekají na slibovaný průlom na poli baterií. Z vývojových laboratoří sice čas od času vystřelí nějaká oslňující zpráva o úžasném novém druhu baterie s vysokou energetickou hustotou, super rychlým nabíjením a ideálně bez potřeby použití vzácných kovů a jiných drahých a omezených zdrojů. Jenže kolik z nich se přiblížilo skutečné produkci? Zatím skoro žádný. Jako nadšenci do technologií ale stále věříme, že tento slibovaný průlom skutečně jednou (snad již brzy) přijde a vše se rázem změní.
Nejlepší a nejzajímavější stroje eVTOL
Zachrání nás jaderná fúze?
Elektroauta s dojezdem přes 1000 km a nabíjením za 5 minut! eVTOL taxíky, které budou létat na jedno nabití i několik hodin a po krátké pauze u nabíječky budou moct znovu do vzduchu. Infrastruktura, která bude hravě zvládat všechnu tuto elektrickou mánii! A v neposlední řadě široce dostupné bezemisní zdroje elektřiny. Že by snad konečně jaderná fúze?
Sny to jsou velké a přání nemalá, ale pokud bychom jako lidstvo nesnili a nehnali se za svými sny, pracovali bychom ještě dnes nanejvýš s kamennými nástroji. Nezbývá proto než věřit a třeba už pomalu šetřit na svůj první soukromý eVTOL, nebo kartu pro možnost použít systém sdílených autonomních aero taxíků. První vlaštovkou, že se taková budoucnost blíží, je vznikající platforma U-Space – jednotný evropský legislativní podklad pro správu provozu dronů.
Šest až osm hodin. Tak dlouho potřebuje špičkový terestrický laserový skener na to, aby obešel celý lom a změřil objem zásob. DRON to samé zvládl za hodinu i s přípravou – a výsledek se lišil tak málo, že nad tím i samotní inženýři kroutili hlavou.
Tohle není sci-fi. Je to reálná case study švýcarské geodetické firmy Lerch Weber, která vzala mapovací DRON WingtraRAY a postavila ho proti Trimble SX10 – pozemnímu skeneru, který se v geodézii bere skoro jako svatý grál přesnosti.
DRON visí ve vzduchu čtyři hodiny. Pak pět. Pak šest. Baterie? Žádná. Jen kabel.
To není science fiction – to je to, co Rosefinch Technology předvedl na Shenzhen UAV Expo 2026 v květnu. A my si myslíme, že tohle je jeden z technologických konceptů, o kterém se v průmyslu mluví mnohem méně, než by si zasloužil.
Výrobci dnes na autonomní stroje věší LiDARy, hromady kamer a výkonné procesory. Výzkumníci z nizozemské univerzity TU Delft na to šli z úplně opačného konce. Vzali princip, kterým se řídí obyčejná včela medonosná, a dokázali, že k bezpečnému návratu nepotřebuješ GPS ani terabajty mapových podkladů. Vystačíš si s pamětí o velikosti průměrného e-mailového podpisu.
Tým z laboratoře MAVLab publikoval v prestižním časopise Nature výsledky svého systému Bee-Nav. A pro zbytek robotického průmyslu je to docela nepříjemná zpráva. Ukazuje se totiž, že k precizní autonomii nepotřebuješ těžkou senzorovou výbavu. Potřebuješ jen chytřejší nápad, co si má stroj pamatovat a co může rovnou zahodit.
Většina online tržišť pro piloty končí přesně tam, kde začíná skutečná průmyslová geofyzika. Najít někoho s běžným strojem na nafocení střechy nebo inspekci okapů je dnes otázka pěti minut. Ale zkus poptat operátora s půlmetrovým radarem pro průnik pod povrch země. Zjistíš, že trh zeje naprostou prázdnotou. Přesně do této propasti nyní skáče SPH Engineering se svým novým globálním tržištěm.
Optické senzory a LiDARy narazí na své limity přesně v momentě, kdy je záchranáři potřebují nejvíc. Požár, hustá mlha, zřícená budova plná zvířeného prachu. Můžeš mít na palubě tu nejvymazlenější optiku na trhu, ale jakmile zmizí viditelnost, letíš naslepo. Tým inženýrů z Worcester Polytechnic Institute (WPI) se na tenhle fyzikální problém podíval z úplně jiného úhlu. Místo nekonečného ladění nočního vidění naučili DRON poslouchat okolní prostor.
Běžný přístup k autonomii znamená přidávat další kamery a doufat, že to algoritmus nějak poskládá. WPI na to šli přes biologii a echolokaci. Výsledkem je patnácticentimetrový prototyp kvadrokoptéry, který ignoruje světlo a orientuje se čistě pomocí zvuku.
Zásahy do počasí už dávno nejsou doménou pochybných experimentů nebo riskantních letů s lidskou posádkou. Dnes na to stačí jeden pořádně naštvaný bezpilotní letoun. JOUAV CW-80E je obří VTOL křídlo, které má jedinou misi: donutit mraky pršet, sněžit, nebo je naopak rozehnat dřív, než krupobití zničí úrodu.
Technologie modifikace počasí, známá jako cloud seeding, historicky stála na pilotech, kteří museli vletět přímo do bouřkových mraků. Znamenalo to extrémní turbulence, brutální námrazu a neustálé riziko. Dnes se tahle špinavá práce přesouvá na stroje, které nepotřebují kyslíkové masky ani pud sebezáchovy.
Zásilka už nečeká tiše za dveřmi. Spadne ti na trávník z výšky tří metrů, zatímco nad ní visí osmatřicetikilové monstrum. Amazon se přestal tvářit, že doručování DRONy je jen futuristický experiment pro pár vyvolených nadšenců. Z opatrné testovací fáze se stala chladně kalkulovaná expanze, která právě teď drtí jedno americké město za druhým.
V Nampě ve státě Idaho se právě teď hraje o další logistický uzel. Amazon tam na parkovišti svého stávajícího skladu ukrajuje prostor pro zbrusu nové letecké depo. Žádné zdlouhavé stavění na zelené louce. Vezmou kus asfaltu o rozloze 21 000 čtverečních stop, postaví startovací plochy, provozní budovu, masivní nabíjecí stanice a připraví flotilu patnácti strojů. Výměnou za to obětují „jen“ 114 běžných parkovacích míst.
Nacpat špičkové noční vidění na kompaktní DRON znamenalo donedávna vybírat mezi těžkým monstrem, které ti nekompromisně seřízne letový čas, a levnou mazaninou, na které nepoznáš psa od pařezu. Leonardo DRS tenhle technologický kompromis právě rozštípl. Na floridské výstavě SOF Week 2026 vytáhli z rukávu nový OEM modul Tenum 640 Orbit. A ať už tě zajímá průmyslové létání, inspekce infrastruktury nebo záchranné operace, tohle je přesně ten typ hardwaru, který posouvá limity malých platforem.
Klasické radarové letouny s obřím talířem na zádech mají možná odzvoněno. Společnosti General Atomics a Saab právě úspěšně otestovaly systém včasného varování na bezpilotní platformě a ukázaly světu, jak vypadá budoucnost vzdušného dohledu. Tento krok mění zavedená pravidla hry pro ochranu vzdušného prostoru.
Když potřebuješ hlídat obrovské území, narazíš na limity lidské posádky. Piloti a operátoři potřebují spát, letadlo musí tankovat a provozní náklady letounů typu AWACS létají v astronomických výšinách. Přesně tento problém teď řeší integrace pokročilého radaru na ověřený vojenský DRON.
Zapomeň na doby, kdy se průmyslové motory pájely na koleně a kabely se izolovaly páskou. Hobbywing na istanbulském veletrhu SAHA Expo 2026 jasně ukázal, že budoucnost těžkých letů leží v masivních integrovaných modulech. Technika, kterou známe spíš z výkonných elektromobilů, se právě stěhuje do oblak.
