Nacházíte se zde:
DronZónaNovinkyLétající auta (eVTOL) už pomalu klepou na dveře! Kterými drony pro přepravu lidské posádky se už dnes můžete proletět?
Extremní podmínky
Srandičky
Létající auta (eVTOL) už pomalu klepou na dveře! Kterými drony pro přepravu lidské posádky se už dnes můžete proletět?
8 minut čtení
Drony osazené nejčastěji čtveřicí vrtulí jsou dnes vnímané jako něco
zcela běžného. Lidé si je pořizují pro zábavu, pro práci i pro různé
tvůrčí činnosti. Jeden by si myslel, že přenést tento koncept do
většího měřítka, aby byly drony schopné přepravovat lidi, nemůže být
až tak těžké. Jenže realita není zdaleka tak růžová!
Létající taxíky jako v Pátém elementu?
Přestože se nám nad hlavou zatím neprohání létající taxíky, jako ve slavném sci-fi filmu Pátý element, každý, kdo jen trochu zapátrá, najde nepřebernou škálu nápadů, řešení i slibně vypadajících konceptů, nebo už skoro hotových produktů mířících právě tímto směrem.
Pojďme si ale pro jistotu na úvod představit pár základních pojmů – tedy jak a proč se těmto opakovaně slibovaným dopravním prostředkům budoucnosti říká? Nejčastěji se setkáme s dvojicí pojmů. Tím méně přesným je „létající auto“ nebo „létající taxi“. Tyto pojmy nejsou „úplně mimo“, ale nejsou ani příliš přesné. Létající auta totiž již existují, třeba slovenský Aeromobil, který nabízí už 4. generaci svého unikátního dopravního prostředku.
Aeromobil AM4
Když letadlo ani vrtulník nestačí
Jenže tady jsme ve zcela jiné kategorii. Aeromobil je kombinací auta a letadla s křídly, navíc se spalovacím motorem (alespoň zatím). Slovenský Aeromobil má sice výtečný dolet (až 1000 km), vyžaduje ale dostatečně dlouhou a prostornou startovací a přistávací ranvej.
Pokud naopak zaostříme na stroje označované zkratkou eVTOL, dostáváme se do oblasti, kde se využívají znalosti a technologie z „našich malých dronů“ a přenáší se mezi drony přepravují lidi. Případně mezi drony, s nimiž se lidé baví, nebo na nich závodí!
Co znamená eVTOL a PAV?
Zkratka eVTOL znamená „electric Vertical Take-Off and Landing“, tedy elektrikou poháněný letoun s kolmým startem a přistáním. Jiný pojem, na který lze v tomto oboru narazit je PAV – Personal Aerial Vehicle (Osobní létající dopravní prostředek).
Nejednoho čtenáře jistě napadne otázka, proč se tak moc trápit se stroji kategorie eVTOL, když máme malá sportovní letadla či různé kompaktní vrtulníky? Důvodů je celá řada. Letadla nechme stranou, jelikož jejich základní omezení je stejné jako u Aeromobilu, a podívejme se především na vrtulníky, protože nám jde hlavně o kolmý start a přistání.
O vrtulnících se také jeden čas uvažovalo jako o osobním dopravním prostředku budoucnosti (POV). Klasické vrtulníky jsou ale poměrně hlučné, v drtivé většině využívají spalovací motor, k jejich ovládání potřebujete dostatečně schopného a proškoleného pilota. A tak by se dalo ještě chvíli pokračovat.
Kde končí konvenční „letadla“ a začíná eVTOL?
Když už jsme si probrali klasické létající dopravní prostředky, je na čase si říct, co je tak lákavé na strojích kategorie eVTOL, že se jejich vývojem nyní seriózně zabývá více jak stovka společností po celém světě? Hodně se vlastně hraje na využití nejnovějších technologií z jiných oblastí osobní dopravy jakož i na rozmach elektroniky samotné.
Svým způsobem svatým grálem pro vývojáře „létajících aut“ (eVTOL) jsou bezemisní stroje, poháněné elektřinou, alternativně vodíkem, s minimální hlučností, dostatečnou cestovní rychlostí a potřebným doletem, které naplno využívají pokroků ve vývoji autonomního řízení a umělé inteligence obecně.
Zkrátka a dobře, létající taxi, které po objednání přistane před vaším domem či kanceláří a během chvilky vás, v maximálním klidu, pohodlí a bez stresu z ucpaných komunikací, samočinně dopraví na místo určení.
XPENG X2 – autonomní létající taxi na cestě k sériové výrobě
eVTOL jako taxi, hračka, nebo závoďák?
Stroje kategorie eVTOL ale nemusí ani zdaleka plnit jen roli strojově chladného dopravního prostředku pro pouhý přesun z bodu A do bodu B. Tento obor se, vedle zřejmých komerčních snah, postupně rozvětvuje, jako se rozvětvuje využití klasických dronů na různé směry a podobory.
Jedním z nich je onen tichý, ekologický a automatizovaný dopravní prostředek.
Druhou cestou může být také osobní dopravní prostředek, který je ale více než robotizovanému taxi podobný zábavě spojené s jízdou na motorce. Jednoduše vznikají létající motorky, lze-li to tak říct, nebo různá zábavná sportovní létající autíčka, které vás mohou primárně dopravit z domova do práce. Ona cesta ale může být zábavná a vzrušující stejně jako jízda na motorce v porovnání s jízdou veřejnými dopravními prostředky.
Třetí příbuznou odnoží jsou závodní drony. Nebyli bychom asi lidé, pokud bychom neuchopili zcela nové, teprve se rodící odvětví a nezačali se v něm hned porovnávat, soutěžit a závodit. Jedna ze společností, která staví vlastní eVTOL stroje, se přitom zabývá právě tím. Žádný nudný transport, ale závody na úrovni automobilového F1, obvykle jen pár metrů nad zemí, které slibují podobné, ne-li ještě větší napětí a adrenalin jako klasické pozemní formule.
Závody létajících aut: AIRSPEEDER: EXA Series
Zpět na zem, aneb praktický vývoj eVTOL
Výše jsme si představili a popsali 3 rozličné cesty, kterými se eVTOL výtvory navržené pro lidskou posádku mohou ubírat. Ano, možností jejich využití bude jednou jistě víc, přitom ale vývoj všech 3 potenciálních odvětví eVTOLů vlastně směřuje shodně k jednomu cíli: Prozkoumat a v praxi prověřit možnosti strojů této kategorie a posouvat je krok za krokem dál, aby se dosáhlo požadované spolehlivosti, efektivity, výdrže a praktického využití.
Když si totiž přehrajete prezentace kupříkladu závodního dronu ALAUDA, zjistíte, že hlavním cílem jeho vývojářů je očekávatelně postavit dokonalý závodní stroj, což dělají hlavně z vášně a zápalu pro věc. Zároveň si ale uvědomují, že stejně jako řada technologií a konstrukcí ze závodních okruhů pomohla a stále pomáhá vylepšovat konvenční silniční auta, může jejich snažení na poli závodním znamenat nejeden posun v běžné osobní dopravě budoucích eVTOL taxíků a podobných létajících strojů.
Airspeeder – World’s First Flying Electric Race Car
Praktické příklady eVTOL strojů
Jetson ONE
Jak se některé týmy, party či společnosti od začátku soustředí na „seriózní“ dopravní prostředky budoucnosti, nejednou s autonomním řízením, najdou se i jiné, které staví vlastní eVTOL jako formu nevšedního a zábavného prostředku pro osobní dopravu do práce, do školy či kamkoliv jinam.
Jedním z nejznámějších je v tomto směru Jetson ONE, který je svým způsobem létající motokárou. Zhmotněný sen nejednoho nadšence milujícího nejen drony a létání, ale i zábavné „hračky pro velké kluky“ obecně.
Jetson ONE má za sebou už poměrně dlouhý vývoj a několik generačních stupňů, díky čemuž si dnes můžete vlastní Jetson ONE rovnou objednat. Sériová výroba ale ještě nezačala…
Společnost ALAUDA je tím, kdo se snaží posunout stroje kategorie eVTOL na úroveň závodních speciálů, k čemuž slouží jejich poslední výtvor s výmluvným označením Mk.3. Tedy 3. generace „létajícího závodního auta“. Na spadnutí je přitom další verze Mk.4 s řadou vylepšení na úrovni aerodynamiky i letových vlastností.
Společnost ALAUDA je zároveň iniciátorem a organizátorem postupně se rodící závodní série Airspeeder, která by se měla jednou stát vzdušnou obdobou silniční Formule 1.
OPENER Blackfly
Třetí praktickou ukázkou zajímavého osobního létajícího dopravního prostředku (PAV) je produkt společnosti OPENER nesoucí označení Blackfly. Jde vlastně o další z mnoha létajících osobních dronů, který má už jen pár krůčků k plnohodnotné produkci a prodeji.
V nabídce by měl být třeba i zajímavý komplexní balíček zahrnující samotný eVTOL s dokem a solárními panely pro nabíjení. Vše ve formě přívěsu, který můžete jednoduše zaháknout za vaše auto a dovést si jej třeba na chalupu.
Opener Blackfly je přitom značně unikátní už svým vzhledem a konstrukcí vycházející z principu křídel z rodiny VTOL. Startuje a přistává kolmo, ve vzduchu se překlápí a využívá dvojici křídel a celkem 8 rotorů pro efektivní a rychlý pohyb vpřed.
OPENER BlackFly – údaje a zajímavosti
Více jak 5 000 letů a 36 000 nalétaných mil.
Jednomístný dopravní prostředek.
Dolet řádově 20 mil (cca 32 km).
Automatické funkce pro start a přistání s GPS stabilizací.
Cestovní rychlost: 60 mil/h (cca 100 km/h, omezení pro USA).
Spadá pod otevřenou licenci: Part 103 Ultralight (USA – více na org).
Když si dnes prolistujete současná motoristická média, snadno nabudete dojmu, že nějaký svůj nápad na vlastní elektrické auto má dnes chuť realizovat kde kdo. Že to na silnicích brzy nebude jen Škoda, VW, Mercedes, Tesla a další zaběhnuté velké značky, ale i mnoho dalších menších výrobců. Dost možná v čele se všemožnými asijskými dravými draky, jejichž jména dnes ani nedokážeme vyslovit. Na to je zkrátka potřeba se připravit.
Podobná situace dost možná nastane i v kategorii eVTOL. Ano, slyšeli jsme nejednou o pokusech a plánech evropského Airbusu na stavbu jejich vlastního eVTOLu (fakticky existuje více konceptů), ale to je vlastně jen taková kapka v oceánu. V oceánu značek a týmů z celého světa, které mají někdy úžasné, jindy dost prapodivné nápady. Celá řada z nich už ale disponuje funkčními prototypy, mnoho strojů už skutečně létá, případně se vyvíjejí další a další generace.
Řada vývojářů jde ve svém snažení hodně daleko, nebo hodně hluboko a začínají třeba už jen optimalizací tvaru samotných vrtulí, aby se dosáhlo maximální efektivity a minimální hlučnosti. A to jsou „jen“ vrtule!
CityAirbus NextGen
Co brzdí rozvoj eVTOL?
Zatím to může vyznívat, že jsou osobní létající dopravní prostředky (PAV) typu eVTOL pohádkovou cestou, která se již brzy stane realitou. Je možné, že tomu tak skutečně bude – stále je zde ale vícero omezení. Tím nejpalčivějším je zdroj energie, tedy velikost a hmotnost baterií a s tím úzce související délka letu. Víme sami moc dobře, že naše klasické „ruční drony“ vydrží ve vzduchu, v ideálním případě, kolem půl hodiny. Výkonné závodní FPV drony počítají délku letu na jednotlivé minuty!
Nejinak je tomu u strojů eVTOL. Jako příklad za všechny můžeme uvést nedávno představený kousek XPENG X2, což by měl být autonomní létající taxík pro 2 osoby, jehož reálná produkce by mohla začít v roce 2024. Až do tohoto bodu to zní jako pohádka, realitou ale zůstává, že bezpečná doba letu tohoto stroje je 35 minut.
Oněch 35 minut by vlastně mohlo plně stačit na cestu do práce a podobně, jenže co potom? Pokud to bude váš osobní dopravní prostředek, pak to asi nevadí. Necháte se odvést do kanceláře, váš eVTOL se zatím nabije a odpoledne vás zase hodí domů nebo třeba na golfové hřiště. Pokud by ale podobné stroje měly fungovat jako určitá část systému veřejné dopravy, bude jejich letový čas značně limitující. I takové věci se dají řešit třeba systémem výměnných baterií v předem připravených přepravních uzlech, ale…
Bližší obhlídka létajícího taxíku XPeng X2
Až padne poslední bariéra!
Konceptů, nápadů a konstrukcí v oblasti eVTOL je dnes skoro nepočítaně a každou chvíli se objevují další a další. Mnoho z nich je dnes skutečně funkčních a čekají je vlastně jen poslední závěrečné krůčky k dosažení reálného produkčního statusu. Přitom se ale stále zdá, že nám tady něco uniká.
Jednak bude potřeba pro nové kategorie létajících dopravních prostředků připravit nezbytnou legislativu, aby bylo jasné, kdo s nimi létat může či nemůže, případně zda lze svěřit životy lidí do rukou umělé inteligence a autonomních letových systémů. Největším nepřítelem přesto stále zůstává způsob, jak uchovávat a přepravovat elektrickou energii!
Nejen stroje z kategorie eVTOL, ale i jejich pozemní příbuzní (elektrická auta či motorky) už řadu let čekají na slibovaný průlom na poli baterií. Z vývojových laboratoří sice čas od času vystřelí nějaká oslňující zpráva o úžasném novém druhu baterie s vysokou energetickou hustotou, super rychlým nabíjením a ideálně bez potřeby použití vzácných kovů a jiných drahých a omezených zdrojů. Jenže kolik z nich se přiblížilo skutečné produkci? Zatím skoro žádný. Jako nadšenci do technologií ale stále věříme, že tento slibovaný průlom skutečně jednou (snad již brzy) přijde a vše se rázem změní.
Nejlepší a nejzajímavější stroje eVTOL
Zachrání nás jaderná fúze?
Elektroauta s dojezdem přes 1000 km a nabíjením za 5 minut! eVTOL taxíky, které budou létat na jedno nabití i několik hodin a po krátké pauze u nabíječky budou moct znovu do vzduchu. Infrastruktura, která bude hravě zvládat všechnu tuto elektrickou mánii! A v neposlední řadě široce dostupné bezemisní zdroje elektřiny. Že by snad konečně jaderná fúze?
Sny to jsou velké a přání nemalá, ale pokud bychom jako lidstvo nesnili a nehnali se za svými sny, pracovali bychom ještě dnes nanejvýš s kamennými nástroji. Nezbývá proto než věřit a třeba už pomalu šetřit na svůj první soukromý eVTOL, nebo kartu pro možnost použít systém sdílených autonomních aero taxíků. První vlaštovkou, že se taková budoucnost blíží, je vznikající platforma U-Space – jednotný evropský legislativní podklad pro správu provozu dronů.
BVLOS provoz odemyká skutečný DRONový byznys – pravidelné inspekce, autonomní monitoring, logistika na dlouhé vzdálenosti. Ale čím víc misí, tím víc chaosu. Finská platforma FlybyOps ukazuje, proč je software pro řízení flotil dnes stejně důležitý jako samotný stroj.
Přes tisíc DRONových letů nad texaskými pastvinami kvůli mouše, jejíž larvy žerou živou tkáň. USDA a Homeland Security přesměrovaly hraniční surveillance na boj se screwwormem – a ukázaly, co dual-use DRONy skutečně umí. Tohle je příběh, který mění pohled na to, co od těchto strojů čekat.
Německá DFS od srpna 2026 mění pravidla hry v kontrolních zónách kolem největších letišť. Místo jednoho paušálního zákazu fungují čtyři odstupňovaná pásma – a v některých z nich dostaneš schválení automaticky. Kdo na tom vydělá a kde zůstává tvrdá hranice bez výjimek?
Celá evropská expanze Amazonu visí na jednom datu. Konec roku 2026. Tehdy vyprší zkušební povolení, které britský úřad CAA vydal na provoz doručovacích DRONů v Darlingtonu. A jak úřad rozhodne v prosinci, určí, kde budou stroje Amazonu v Evropě létat příště – a jestli vůbec.
Mlha na moři je noční můra každého navigátora. Kamera oslepne, lidar se topí v šumu vln, GPS ti řekne kde jsi, ale ne co ti stojí v cestě. A přesně tam začíná příběh, který v srpnu 2026 spojil americkou softwarovou firmu Tocaro Blue s japonským gigantem Furuno.
Jde o partnerství, které bere osvědčenou technologii starou skoro sto let a mění ji na mozek autonomních lodí. My v DRONPRO tenhle posun sledujeme napříč celým světem bezpilotních strojů – a tenhle je mimořádně chytrý.
Multispektrální senzor RedEdge-MX je zpátky ve hře. AgEagle Aerial Systems (nově pod značkou EagleNXT) ho na konci července 2026 znovu uvedl na trh – s modernizovaným hardwarem a vlastní výrobní linkou v texaském Allenu. A ne, není to jen další „kamera na DRON“.
Tohle je nástroj, který dokáže odhalit, že je pole nemocné, týdny předtím, než to uvidíš vlastníma očima.
Pět let. Tak dlouho existuje maďarská firma ABZ Innovation – a za tu dobu se z regionálního výrobce postřikových DRONů dostala do bodu, kdy staví to, co může být největší DRONová továrna v Evropě. Zatímco většina startupů po pěti letech pořád hledá první velký kontrakt, tihle už kupují halu a plánují výrobní linky.
To není příběh o hardwaru. To je příběh o tom, jak vypadá evropský nearshoring v přímém přenosu.
Levný DRON za pár stovek dolarů dokáže vynutit obranu za miliony. A přesně tenhle nepoměr právě dostal jméno, dokument a doktrínu.
Americká Joint Interagency Task Force 401 vydala materiál s výmluvným názvem Small Drones, Big Problems: A First Principles Approach to Countering-UAS. Není to další suchý přehled proti-DRONové techniky. Je to signál, že se něco láme. My v DRONPRO tyhle posuny sledujeme roky – a tenhle je jiný.
Powerus otevřel agro divizi a nasadil svůj heavy-lift H1000 na postřik polí – bez jediné změny v hardwarovém jádru. Stejný stroj, který vozí náklad záchranářům, teď míří nad lány kukuřice v Austrálii a na Novém Zélandu. Proč těžké DRONy přestávají být exotikou a co skutečně rozhoduje o tom, jestli agro DRON vydělá?
Francouzský startup Tornyol postavil 40gramový mikroDRON, který v laboratoři autonomně sestřelil létající hmyz – bez jediné kamery, jen pomocí sonaru s 380 mikrofony. Za projektem stojí bývalý vývojář raket z MBDA. Technologie funguje, ale má více než jeden háček.